Obhajoba

Vražda Marie Mrkvičkové

Vtemné místnosti, kde jsem seděla, stál muž sodznakem. Naproti mně byla volná židle, kam si měl asi sednout muž. Asi po pěti minutách muž odešel zmístnosti. Nevěděla jsem, co to má znamenat, ale vten okamžik přišla žen sčernými vlasy. Vruce držela nějaký deskynebo složku. Sedla si ke stolu a začala povídat: „Paní Michaelo Pokorná, teď se vás zeptám na pár otázek ohledně incidentu Marie Mrkvičkové.“. Stroškou nervozity jsem na tokývla hlavou. Paní ani na vteřinu neváhala a začala se mě ptát: „Proč jste vtu dobu byla u paní Marie Mrkvičkové doma?“, shlubokým nádechem a výdechem začala mluvit: „Paní Marie je moje sousedka už od dětství, ale když jsem šla okolo zaslechla jsem divný zvuky.“. Z ničeho nic podala další otázku: „Co to přesně bylo za zvuky?“. Zvuky zdomu nešly moc popsat, tak jsem se to pokusila co nejvíc upřesnit: „Neumím to moc popsat, ale jako by někdo naříkal bolestí.“. Žena se na chvíli zamyslela, ale jenom na chvíli a zase pokračovala sotázkami. Další otázka zněla: „Kdo všechno byl vblízkosti domu?“. To byla pro mě zatím ta nejtěžší otázka, ale odpovědět se dalo. Chvilku jsem se zamyslela a odpověděla: „Naproti byl dům, kde byly dvě ženy, které jsem před tím neviděla ve vesnici. Potom asi jedna čtyřčlenná rodina a muž, který byl divný, ale to přišlo asi jenom mě.“.Žena ze složky vytáhla dvě fotky a zeptala se: „Nemyslíte tyto dvě ženy, o kterých tvrdíte, že jste je ještě neviděla?“. Koukla jsem se na fotky a kývla. Žena začala mluvit: „Toto jsou nový občané tohohle města, takže je možný, že jsi je tu neviděla a taky oni byly ty co nahlásily vraždu.“, na chvilku jsem váhala, ale nakonec jsem se zeptala: „Jak mohli vědět, že se stala ta vražda?“. Žena vklidu odpověděla na mou otázku: „Nevíme,jak věděli, že se stala vražda, takže jsme je pozvaly na výslech, který budou mít dnes večer.“. „Dobře“ sklidným hlasem jsem řekla. Žena se na mě trochu koukla naštvaně, ale pokračovala sdalší a poslední otázkou: „Co jsi viděla vdomě Marie Mrkvičkové?“. Když jsem se nad tím zamyslela, došlo mi, že tam nic neobvyklého nebylo až na jednu věc. „Když jsem vešla dovnitř, viděla jsem paní Marii ležet na zemi. Koukla jsem se okolo a uviděla převrhnutý hrnek, kde asi byl čaj či káva. Nejděsivější na tom všem bylo, že tam někdo byl, ale kdo to nevím.“ Světší nervozitou jsem odpověděla. Paní si vše zapsala, vstala a řekla poslední slova za dnešní den: „Děkuji, že jste měla čas a promluvila si snámi. Prosím jděte domů a odpočívejte. Zítra vám zavoláme, jak se rozhodlo.“ A žena odešla. Druhý den zvonil mobil. Rychle jsem šla a zvedla ho. „Jste zatčena za vraždu Marie Mrkvičkové.“ ozvalo se zmobilu. Jakmile jsem uslyšela tyto slova, tak jsem upustila mobil. Byla jsem hrozně zaskočená, že jsem se nemohla hýbat.

Konec Příběhu

Napsala Míša Pokorná

Krádež diamantu

Byla neděle a já jsem se procházela vparku, když vtom jsem si všimla, že mě až moc pozorují dva policisté, kteří tam nejspíš měli hlídku. Snažila jsem se jich nevšímat, ale nešlo to. Bylto tak nepříjemný pocit. A tak jsem si řekla, že půjdu domů. Když jsem ale chtěla odejít, zastavili mě ti dva policisté. Začali se mě vyptávat na jméno, bydliště a nejvíce je zajímalo, co jsem dělala vsobotumezi osmou ajedenáctou hodinou večer. Na tutootázku jsem odpověděla, že jsem byla doma. Byla jsem doma samaa tak jim neměl kdo dokázat, že nelžu. Také si mě neustále podivně prohlíželi. Připadala jsem si jako vnějaké televizní kriminálce. Navšechnyjejich otázky jsem samozřejmě odpověděla po pravdě, ale stále jsem nechápala, proč se mě na to všechno ptají a tak jsem se jichzeptala. Jejich odpověď mě doslova šokovala. Podle nich jsem totiž ukradla diamant Koh-i-Noor.Když mi tuto jejich nesmyslnou domněnku řekli, koukala jsem na ně jako na bálzny.Já a něco ukrást? To nešlo ksobě. Policisté mě požádali, abych šla snimi na policejní stanici. A já, i přes to, že to bylo absurdní, jsem pochopila jejich chování a šla snimi. Když jsme přišli na policejní stanici, policisté mi zopakovali otázky, na které jsem odpověděla stejně, jako když se mě ptali poprvé. ,,Chcete tedy říci, že jste vsobotu ve 20:30 až 21:00 nebyla vmuzeu a nepozorovaně tam vyměnila pravý diamant za jeho skleněnou napodobeninu?“ Tohle mě úplně dostalo. Chápala jsem, že je možné žesi mě sněkým spletli. Ale, že si vymyslí i způsob jak jsem diamant ukradla? To už bylo moc. A tak jsem už trochu naštvaně odpověděla:,,Ne, já jsem opravdu nic neukradla. A jak vás to vůbec napadlo?“Vtom, mi jeden zpolicistů začal ukazovat záznam zkamer se slovy: ,, Takže nám chcete tvrdit, že toto nejste Vy ?“ Podívala jsem se na záznam, který mi policista ukazoval.Záznam nebyl nic moc. Byl celý takový rozmazaný. Ale ten člověk, ten co ukradl diamant, opravdu vypadal docela jako já.Snažila jsem se jim vysvětlit, že to nejsem já ale oni mi nevěřili. Ani se jim moc nedivým. A tak jsem pro zatím musela zůstat na policejní stanici. Naštěstí hned druhý den, ten zloděj, co ukradl diamant, ukradl stejným způsobem diamantový náhrdelník vnějakém jiném muzeu a policie ho poté chytila. Našli se u něj všechny ukradené předměty. Policie se mi omluvila a poté mě pustila domů.

Napsala Markéta Picková

Jednoho dne jsem šla za svou kamarádkou Marií Mrkvičkovou. Šla jsem za ni z toho důvodu, že jsem ji jednou půjčila poměrně nemalou částku peněz a ona mi je i po dvou letech, kdy už neměla finanční problémy odmítala splácet. Pozvala mě tedy k sobě do bytu, kde jsme si dali skleničku červeného vína. Hned jak jsem ale začala mluvit o penězích, které mi ještě nevrátila, Marie se naštvala a začala se se mnou hádat… poté se Marie prudce zvedla od stolu a právě tímto prudkým pohyben zvrhla skleničku s vínem a to přímo na mě…měla jsem na sobě zrova bílou košili. Marie se ani neobtěžovala se mi omluvit… zvedla jsem se tedy od stolu, vzala si své věci a obrátila se na Marii. Řekla jsem ji: ,, Když mi ty peníze nezačnaš splácet, půjdu s tím k soudu. “ Poté jsem odešla a silně jsem zabouchla dveře. Na chotbě jsem potkala stařenku, která se mě zeptala, zda je vše v pořádku a proč jsem proboha od krve… Byla jsem strašně naštvaná a neměla jsem sílu ji vše vysvětlovat…proto jsem jen obrátila pohled, sešla po schodech směrem k východu a ztratila se stařence z očí… když jsem vycházela z paneláku potkala jsem ve dveřích muže, který byl oblečený v tmavém oblečení a měl kapucu… do obličeje jsem se mu ani nepodívala, protože jsem se cítila trapně. Jen jsem kolem něho prošla rychlou chůzí… Ani jsem se za ním neotočila… Jediná věc, které jsem si všimla, byla ta, že z něj byly cítit cigarety. Jelikož jsem pila víno, zavolala jsem svému muži, a poprosila jsem ho, zda by pro mě nepřijel. Když jsem stála před panelákem, podívala jsem se ještě naposledy do okna Marie.. Marie kouří a proto si vždy v takových situacích zapálí cigaretu… divila jsem se, že tentokrát udělala vyjímku… začala jsem cítit pocit viny, a chěla jsem se dojít Marii omluvit a vše s ní v klidu dořešit. V tom ale přijel můj muž a tak jsem si to rozmyslela a nasedla do auta. Vše jsem svému muži vysvětlila a on mě ujistil, že vše bude zase v pořádku. Ale nebylo… druhý den mě brzy ráno probudilo hlasité klepání na dveře…zvedla jsem se z postele, vzala si župan a šla ještě v polospánku otevřít. Pořádně jsem se ale probudila, když jsem zjistila, že za dveřmi stojí policie. Strnula jsem a neměla jsem ani sílu na to se zeptat co mi chtějí. Jen jsem stála a koukala na ně… Po chvíli mi jeden z nich řekl: ,, Vy jste paní Nikola Jeriová ? ‘‘ Přikývla jsem ,, Můžeme dál? “ Opět jsem přikývla vyděšeně hlavou a dala tím najevo souhlas. Oba muži vspoupili dovnitř a rozhlíželi se kolem. Doprovodila jsem je do kuchyně a řekla ať se posadí. Když jsme se všichni posadili okolo stolu, konečně jsem se přemohla a zeptala jsem se co se děje… Policie mi odpověděla, že vyšetřují vraždu, a že jsem hlavní podezřelá. Začala jsem být nepříjemná, protože na mě toho za poslední dva dny bylo až moc. Zeptala jsem se: ,, A jak jste jako přišli na to, že já jsem hlavní podezřelá?! Vždyť jsem nic neudělala!! ‘‘ Policie mi řekla, že svědci vypověděli, že mě viděli vycházet z bytu oběti a stát před jejím bydlištěm v době vraždy. V tu chvíli mi došlo kdo je oběťí vraždy… ,,Marie ! ‘‘ vykřikla jsem a začala jsem vysvětlovat policii co se stalo… Ta mi, ale jen tak nemohla věřit a tak mi řekla, že budu muset jet s nimi. Šla jsem se tedy převléknout . Ještě předtím se mě ale zeptali jestli nemám tu košili o níž tvrdím, že je polita červeným vínem. Odpověděla jsem, že ano a podala jsem košili jednomu z nich. Předtím než jsem nastoupila do policejního auta, zeptala jsem se : ,, Mohla bych si zavolat ?‘‘ Muž z policie mi odpověděl, že ano, ale pod podmínkou, že rozhovor uslyší také. Souhlasila jsem a začala jsem v mobilu hledat číslo mého muže. Nejdříve mi nezvedal telefon, tak jsem to zkusila znovu. Když jsem se mu dovolala řekla jsem mu kam jedu… byl zděšený a chtěl za mnou přijet… tuto možnost ale policie zamítla. Řekla jsem tedy manželovi, že se mu potom ozvu a položila jsem mobil. Nastoupila jsem do policejního auta a čekala co bude dál. Dojeli jsme před policejní stanici… vůbec se mi nechtělo vystoupit z auta, ale musela jsem. Cítila jsem se strašně, i když jsem moc dobře věděla, že jsem nic neudělala…bála jsem se co bude dál… celou situaci jsem si vybavila v hlavě a došlo mi kdo byl první svědek… ta stará babička… ani jsem neměla důvod se na ni ,,zlobit,, za to, že podala špatné informace a já kvůli tomu teď budu mít problémy, protože chyba byla na mé straně… kdybych se bývala na chvilku zastavila a v klidu jí vše vysvětlila, možná bych se i trošku uklidnila a došla za Marií se ji omluvit a vše s ní dořešit… možná

by tu Marie byla ještě s námi… ale také jsem mohla zamřít s ní… pomyšlení na tuto možnost mi podlamovalo nohy… myslela jsem, že do výslechové místnosti ani nedojdu… začala jsem brečet…muž, který mě vyslýchal se mě zeptal jestli nechci trochu vody… ,,Ano, prosím… “ řekla jsem tichým hlasem…když přede mě položil sklenku s vodou, pomalu jsem natáhla ruku a napila se. Muž, který s vážným pohledem seděl naproti mně začal mluvit. Řekl mi, ať mu řeknu, jak se celá věc odehrála. V průběhu mého mluvení se mě ptal na otázky. Na otázky, které mi někdy přišli až nesmyslné… Když jsem domluvila, řekl mi, že moc velké alibi nemám… Odpověděla jsem mu, že to vím… Předtím než odešel mi řekl, že se udělají testy z mé košile, že se ještě hledají stopy z místa činu, a že mi ještě zavolají.. Pak jen zavřel dveře a já v místnosti zůstala sedět sama. Pozorovala jsem přes sklo, jak se ten muž baví s dalšími muži z policie… když se dobavili, přišel jeden z nich za mnou do místnosti a řekl, že můžu jít domů, a že se ještě uvidíme. Zavolala jsem tedy svému muži, aby pro mě přijel. V autě jsem mu zase vše řekla a on mě opět začal uklidňovat, že vše bude zase v pořádku. V duchu jsem si arogantně řekla… : ,,To určitě “… a vyhlédla z okýnka u auta. Zrovna jsme projížděli kolem paneláku, ve kterém Marie bydlela. Znovu jsem zahlédla muže, který byl tmavě oblečený, měl kapuci a kouřil cigaretu. Věděla jsem, že už jsem ho někdy viděla, ale ať jsem se snažila sebe víc nemohla jsem si vzpomenout odkud ho znám. Mé přemýšlení ale přerušil můj muž tím, že se mě zeptal, jestli si nechci koupit pizzu nebo čínu, abych na chvíli zapomněla na všechny problémy, které mě teď tíží… Odpověděla jsem mu, že bych si dal čínu i když jsem neměla chuť k jídlu. Celou noc jsem nemohla spát… ráno jsem seděla u stolu a přemýšlela jsem co bude dál… najednou zase někdo bušil na dveře.. šla jsem tedy otevřít v domnění, že tam stojí policie. Ale naštěstí nestála… oddychla jsem si… byl to jen pošťák, který mi předával balíček, který jsem si objednala a k tomu ještě dopis…když pošťák odešel, všimla jsem si, že dopis je od soudu… rychle jsem zahodila balíček na pohovku a začala rozbalovat dopis… S hrůzou v očích jsem si ho přečetla… Musela jsem se posadit a vzpamatovat se. V dopise se psalo o tom, že se mám dostavit 19.1 k soudu… To už bylo ale za týden…

O týden poději:

,,Bože dneska je ten soud!! Co budu dělat!? “ křičela jsem po celém domě… Můj muž se mě snažil uklidnit a po hodině se mu to konečně povedlo… Řekl mi, že už by jsme měli jet… nasedla jsem do auta a vyjeli jsme. Když jsme byli před soudem oba jsme vystoupili z auta a zamířili do místnosti, ve které se soud konal. U soudu jsem se dozvěděla, že Marii zavraždili kuchyňským nožem… vrah ji ubodal. Sedl si vedle mě můj právník.. všimla jsem si toho, že jde cítit po cigaretách. V tu chvíli jsem si vzpomněla kde jsem viděla toho muže, kolem kterého jsem před týdnem jela autem. Vše jsem soudci řekla a vyzvala tu starou paní ke slovu. Paní mi potvrdila, že opravdu viděla muže, který měl tmavé oblečení a byl cítit po cigaretách… soudce se zamyslel a v tu chvíli přišla zpráva, že testy z laboratoře ukázali, že na mé košili bylo vážně červené víno, a že se na místě činu nenašli jen moje otisky, ale i otisky, které se neshodují s otisky oběti. Soudce proto přesunul soud o další týden později až se prověří zatím neznámý člověk, který byl u Marie v bytě, pravděpodobně až po mém odchodu.

O týden později: ,, Zlato přišel ti dopis od soudu“ zavolal na mě můj muž z kuchyně. Rychle jsem běžela k němu… Pomalu jsme spolu otevřeli dopis, ve kterém stálo, že se našel vrah Marie. Byla jsem šťastná, ale zároveň i smutná. Po pár týdnech jsem se dozvěděla, že Marie měla znovu finanční problémy, a že peníze, které jsem ji dříve půjčila si šetřila na to, aby mi je dala všechny najednou tak jako jsem to udělala dříve já. Kvůli dluhům se dostala do problémů a poštvala tak proti sobě nebezpečné lidi…proto přišla o život… Bylo mi strašně líto toho, že jsme se pohádali a já se jí nešla omluvit… vrahem byl nakonec opravdu ten muž v černém oblečení…

Napsala Nikola Jeriová

Krádež vzácného diamantu jménem Koh-i-Noor.

Bylo jednoho krásného a docela hlučného dne v zapadlejším městečku jménem Počernice. Kde bydlela holka jménem Zita se svojí rodinou. Bylo jí čerstvých 15 let a zajímala se o rodinu, přírodu, a hlavně zkoumala dražší šperky. Když Zita měla své 15 narozeniny ukradl se vzácný diamant jménem Koh-i-Noor. Hledal se a hledá se doposud nebyli nalezeny žádné stopy. Zita z toho byla smutná, protože vždy byl její sen se jít podívat na tak úžasný a drahý diamant, ale musela čekat až do 18 let, protože dřív se k diamantu nemůže. Všichni věděli, že si to přeje už delší dobu. Ale už nikdo nevěděl, že u diamantu jednou byla. Dostala se tam díky tomu, že policie nedávala pozor.

“ Pár dní po tom, co se ukradl diamant“

Je to už pátý den, co policie hledá nějakou stopu, kterou by mohla pomoct diamant najít. A konečně se povedlo, když si Zita s mamkou pustili si televizi tak ve správách policie říkala: „Dnes jsme našli stopu, pokud se dotyčný přizná bude mít menší problém, ale jestli ne stejně ho za chvílí dostaneme.“ Zita byla nadšená, že se diamant brzo vrátí tam kam patří a, že se na něj bude moct jít podívat. Druhý den, co Zita s maminkou viděli zprávy tak u nich někdo zazvonil. Mamka volá: „Zituško jdi otevřít někdo zvoní.“ Maminka už jen slyší ano mami. Když Zita přiběhne ke dveřím a otevře je uvidí polici. Začne volat na mamku: „Mami jsou tu policajti pojď sem.“ Maminka přišla a pozvala polici dovnitř. A Zitu poslala do pokoje. Maminka úplně celá vystrašená, co se děje a začala vyzvídat co se stalo a proč tu vlastně vůbec jsou. Policie jí řekla: „My vás nechceme vůbec strašit, ale asi víte, jak se vyšetřuje krádež toho diamantu, tak jsme zjistili, že vaše dcera pár dní před tím, a i den krádeže byla bez nikoho dospělého nebo s dozorem u diamantu, a to moc dobře víte, že se k diamantu může až od 18 let, máme to na kamerovém záznamu.“ Maminka jim odpověděla: „Ano to vím a určitě jsem si jistá, že moje dcera to nebyla můžu vám jí klidně zavolat, pokud chcete.“ Policie: „To byste byla hodna my sní jenom promluvíme a uvidíme co nám řekne.“ Maminka: Zituško pojď dolů policie se tě potřebuje na něco zeptat.“ Zita: „Ano mami už běžím“. „Dobrý den.“ Policie: „Dobrý, den potřebovali bychom se tě zeptat na pár věcí ohledně diamantu, který se ztratil? Zita jim úplně všechno postupně vysvětlila. Zita se přiznala, že byla u diamantu i když jí není víc jak 18 let, ale byl to její velký sen ho vidět takhle zblízka a prohlédnout si ho ke všemu měla ten den narozeniny. Všem se velice omluvila, že se to znova už nestane. Ale policie řekla: „Je nám to líto. Ale bohužel budeš jet s námi a bude se to všechno řešit přes soud, protože jsi na kamerách, takže doporučujeme abyste si našla právníka, a to hodně dobrého.“ Maminka se hrozně rozbrečela a už jen viděla, jak Zitušku vedou do auta a odváží na stanici. Maminka to všechno řekla tatínkovi a začali to všechno řešit. Zitu uvidí až na soudu. V tu chvíli mamce napadla jedna věc a vzala to do svých rukou.

Den soudu

Soudce všechny pozdraví jak stranu Zity, tak stranu policie, která Zitu za to všechno obvinila. Zita se divila kde je máma, protože u soudu nebyla byl tam jen táta. Ale hlavně se soustředila na soud, aby dokázala, že je nevinná. Soud začal a soudce řekl: „Co nám slečno Zito řeknete k tomu všemu, co se tady děje?“ Zita se obhájila tím, že to určitě neudělala, proč bych ve svých 15 letech kradla diamant, který sama obdivovala a byla, smutná, když se ukradl a i kdyby, jste mi obrátili pokoj vzhůru nohama tak ho nenajdete, protože jsem to prostě nebyla já!!!! Soudce takhle vyslechnul obě strany a uznal, že policie má pravdu. Jak to, že diamant zmizel v tu samou dobu a čas, když jste tam byla vy v ten den. Zita odpověděla: „Já nevím je hezký, že věříte někomu, kdo má čisté svědomí a budu si stát za svým názorem, že jsem v den krádeže byla se podívat na diamant i bez povolení, že mi není 18 let, ale jedno vím určitě já jsem ten diamant neukradla.“ Soudce bohužel věřil více policii než Zitě. Soudce poprosil, aby si celý soud stoupl a poslechl si rozhodnutí. Najednou se rozrazily dveře a do soudu vběhla maminka Zity a řekla: „Moje dcera je, zcela nevinná a mam pro to důkaz.“ Maminka přinesla

soudci fotky, na kterých byla Zita a pachatel na kameře. Maminka řekla soudci: „když tyto dvě osoby porovnáte a pořádně se podíváte na jejich ruce zjistíte, že moje dcera má úplně jiný palec než pachatel, a proto moje dcera je nevinná.“ Když soudce toto uviděl zděsil se a pořádně vynadal policii, že udělala tak zásadní chybu. Soud tedy Zitu pustil i s mnoho penězi jako omluvu a odškodnění na zdravý a psychiku. Od té doby, co se tohle stalo se už nikdy diamant nenašel a nikdo ho neviděl. Zita si se svojí rodinou konečně oddychla a policie dostala veliké ponaučení z této chyby.

A proto bych chtěla napsat, pokud máte čisté svědomí a víte, že jste to nebyli držte se toho a za svůj názor bojujte.

Napsala Zita Zerzáňová