S 9. A vytvořil pan učitel Vojta
Osudová procházka
Psal se rok 2020 2. listopadu. Dušičky. Den pozůstalých. Bylo něco okolo 18:00 večer a já se rozhodl se jít projítpo vesnici. ,,Brzo padne tma,”řekl jsem si asi po půl hodiněprocházky. Začínal vanout lehký studený vítr. Prošel jsem celou vesnicí sám se svými myšlenkami. Až jsem nakonec došel ke kraji lesu blízko naší vesnice. Hluboko do něj vedla dosti tmavá lesní pěšina, v dáli jej něco lemovalo. V té tmě nebylo poznat co. Zničeho nic se ozvalyskřeky podobné vráně. Trhl jsem s sebou a nahlas řekl:,,Co to sakra bylo?” vzhlédl jsem,a na stromě nade mnou seděl krkavec. ,,Uff, je to jen krkavec”, oddechl jsem si nahlas. Vturánu se z lesa ozval pronikavý lidský křik. Strnul jsem, a po těle mi vyskočila husí kůže. Zoufale jsem přemýšlel jestli to půjdu prozkoumatnebo uteču a vezmu nohy na ramena. Křik neustával, ba naopak byl ještě silnější. ,,Já se za tu nerozhodnost snad zabiju, hah zabiju když jsou dnes dušičky.” snažil jsem se tímto chabým vtipem uklidnit. Hodil jsem si tedy mincí kterou jsem měl v kapse kabátu.,,Sakra, padl orel, no nic tak jdu na to.”……………Vešel jsem do temného lesa. Najednou jsem o něco zakopl. A zjistil, že to má kulatý tvar. Vyndal jsem z kapsy mobil a zapnul baterku. ,,Vždyť to je lidská hlava!”vykřikl jsem zděšeně a dalo mi práci zachovat klidnou hlavu. Rozhlédl jsem se kolem pěšiny po které jsem šel.,,Tahle cesta je posetá lidskými hlavami.”pomyslel jsem si.,,Něco nebo někdo tu zabíjí lidi a já zjistím proč.” řekl jsem si pro sebe potichu.Čím hlouběji jsem se do lesa dostával, tím víc bylo u cesty hlav. Došel jsem skoro ke středu lesa, ale na stroměvedle mě se něco hnulo.Posvítil jsem tam, a to co na tom stromě bylo, tomu jsem nemohl uvěřit. Lidská těla od krve pověšená na stromech. Lidé co byli ještě naživu se z posledních sil snažilidostat ze stromu. Z ničeho nic mě něco popadlo za nohu. Posvítil jsem směrem k nohám, a včas utlumil svůj výkřik. To co mě drželo za nohu bylo lidské tělo přeseknuté v pasu. ,,Utíkej pokuď je ti život milý.”zachraptěl a přitom vykašlal mnoho krve. Zemřel. 2 kroky ode mě byla jeho druhá půlka. Byl to zřejmě policista, protože u opasku byla pistole. Vzal jsemsi ji, a zkontroloval zásobník. ,,7 nábojů, hm to není moc.”povzdechl jsem si. Šel jsem dál. Konečně jsem došel doprostřed lesa a viděl tu hrůzu. Stál tam pokuď se tak dá nazývat člověk. Ruce od krve a obličej zjizvený, tak, že by mu nepomohla plastika ani za milion. Vruce držel za vlasy hlavu nějáké ženy. Chyběly jí oči. ,,Hej! Chlape co to tu sakra děláte? Co má tohle všechno znamenat?”neodpověděl. Ztrnule jsem tam stál a pořád svítil na tu postavu. Otočil se na mě a chvíli na mě civěl. Zahodil hlavu té ženy a šouravým krokem se přibližoval. ,,Stůj nebo střelím!” varoval jsem ho. Neposlechl mě a dál se přibližoval ke mně. Vysřelil jsem. Kulka ho zasáhla do břicha, ale on jí vytáhl a zahodil. Jakoby to pro něj byla hračka. Rozeběhl se proti mně a já se strachem začal utíkat hlouběji a hlouběji do lesa……
Zíta
Byl sychravý listopadový den a jako každý rok tu zase byly dušičky, svátek, kdy lidé chodí na hřbitovy a myslí na ty co už tu s nimi nejsou, místo života mají věčný klid a pokoj na onom světě. Já jsem nebyl velký fanoušek tohoto svátku, protože už jenom myšlenka na smrt ve mně vyvolávala svíravý pocit a husí kůži.
Napadlo mě, že navštívím místní hřbitov, protože jsem stejnak neměl nic lepšího na práci. Venku byla zima, a proto jsem se teple oblékl, obul jsem se a vyrazil. Cestu k hřbitovu lemoval kraj lesa a já jakožto člověk, který má pro strach uděláno jsem se bál, že na mě něco vyskočí. Ovšem, že se tak nestalo, všimnul jsem si ale viděl jsem, že se na větvi jednoho velkého dubu něco pohybuje. Měsíc zrovna posvítil na tento strom a já viděl černý obrys Krkavce. Lekl jsem se ho, protože tam jen ták stál a koukal se mi do očí. Z toho pohledu tuhne krev v žilách.
Pokračoval jsem dál a poslední částí mé cesty na hřbitov byla tmavá lesní pěšina, kterou jsem musel projít, abych se dostal na hřbitov. Z toho stresu a strachu jsem měl studené ruce. Byla už tma a já se zoufale snažil držet se té pěšinky, která byla plná malých kamínků.
„Dokázal jsem to, došel jsem na ten podělanej hřbitov.“ Moje první reakce byla velmi energická a radostná, ale v tu chvíli té radosti jsem uslyšel hlasitý skřek. Díky mému dobrému sluchu jsem poznal, že pochází z takové budovy vedle obřadní síně, této místnosti se říká márnice, už toho slova běhá mráz po zádech. Proplížil jsem se kolem hrobů a mířil jsem ke dřevěným dveřím márnice. Po cestě jsem sledoval hroby a každou chvíli očekával, že z nich někdo vyleze. „Ne, zombíci neexistujou, to přece
vím.“ Opakoval jsem si tuto frázi asi desetkrát po cestě k márnici, abych uklidnil sám sebe.
Sáhl jsem na kliku márnice a k mému překvapení byly dveře pootevřené. Vstoupil jsem do márnice a porozhlédl jsem se. Najednou jsem si všiml, že jedny dveře jsou celé od krve. Otevřel jsem je a na stole byla lidská hlava. Začal jsem křičet a začal jsem utíkat z márnice jak nejrychleji jsem mohl a neohlížel jsem se ani na setinu za sebe.
„Dokázal jsem to, zdrhnul jsem z toho šílenýho hřbitova.“ To byla moje slova, která jsem řekl, když jsem se dostatečně vzdálil od té noční můry jménem hřbitov. Jen málo lidí by tehdy napadlo, že všemu ještě není konec a, že moje radost byla jen dočasná. Když jsem se domu vrátil, na koberci byla všude krev. Z krve někdo udělal nápis: „ Ještě není všemu konec, Černá Kápě si pro tebe jednou v tvém životě dojde hříšníku.“ Nejvíce šílené na tom je, že to vše byla pravda a v okamžik mé smrti jsem pochopil, že hrátky se sériovými vrahy se nevyplácejí.
Nejedlý
Ulekaně se kouknu nahoru a spatřím sovu sedící na stromě ,,uf je to jen sova” řeknu si v duchu a pokračuju dál do hřbitova.
Jak jdu dál a dál do hloubi strašidelného hřbitova a vzdaluju se od domova, začínám se bát. Najednou si uvědomím, že jsem tady sama. Po chvíli mám pocit jako by mě někdo sledoval, pořád si opakuji to, že to nic není a že jsem jenom paranoidní. ,,Duchové neexistují, duchové neexistují” pořád si opakuju.
V tom jasně uslyším křupání větví na cestě přímo zamnou, srdce se mi zastaví a rychle se otočím, kouknu se za sebe, ale nic tam není. Začnu se ohlížet kolem sebe a zírat do tmy, která me úplně pohltila. Srdce mi buší jako o závod, snažím si to vysvětlit, ale nejde to. To, co jsem slyšela, byly kroky, jsem si jistá.
Věci před tím se daly vysvětlit, že to mohli být nějaké lesní zvířatka nebo jen listy padající ze stromu. Co se ale vysvětlit nemohlo, bylo tohle ,,jsem snad blázen?” říkam si. Začínam panikařit, zkusím jít ješte dál, ale po chvilce to slyším znova.
V tom mi naskočí mráz po zádech a zacítim chlad. V ten moment jsem už rozhodnutá, že musím pryč, otočím se a svižným krokem se vydám na cestu zpátky. Všude kolem mě ted’ slyším ty strašidelné zvuky, už nevím co je realné a co si domýšlím, ale jedno vím jistě… nejsem tady sama.
Na to pomyšlení se mi udělá husina a je mi dobreku, takhle jsem se ještě nikdy nebála. Najednou se předemnou na kraji cesty objeví hrob, ale ne jako ty ostaní, spíš to ani nevypadalo jako hrob vlastně jediný, co tam bylo byl křížek s klacíků a fotka. V tom jsem ztuhla, tohle tam předtím
nebylo. Nevědela sem co mám dělat, hrozně jsem se bála a přecejenom jsem byla uprostřed obrovského hřbitova v lese a nikde nikdo.
Rozhodla sem se být statečná a vydala jsem se k hrobu. Koukla jsem se na fotku, byla na ní nějaká holčička. Fotka byla černobílá a dávala mi hrozně divný a nepříjemný pocit. Rozhodla jsem se, že se už tady dýl zůstat nemůžu. Rozběhla sem se, cítila jsem jak se mi hrůzou klepe celý tělo.
V tom jako by mi něco podrazilo nohy, spadla sem a odřela si koleno a loket, na bolest sem v tu chvíli ani nepomyslela, rozěhla jsem se dál. Už jsem viděla bránu a svíčky ostaních hrobů, najednou sem uslyšla jasný výkřik. Byl to křik nepřirozený, ale to nejhrozivější na tom bylo to, že ten výkřik patřil malé holčičce…
Ani sem se neohlížela a běžela ven z hřbitova, běžela sem nejrychleji, jak jsem mohla až mi docházel dech. Nezastavila jsem do té doby než sem byla doma a ani se neohlížela.
Jakmile jsem přišla domů, rodiče s babičkou už měli starost. ,,Kdes byla tak dluho” říká mi mamka. Odpověděla jsem, že jsem se trochu ztratila a musela odpřísahat že se mi nic nestalo. O tom co se mi stalo sem jim říct nechtěla. Když jsme se připravovali ke spaní babička mi řekla, že se říka že na hřbitově prej straší. Znovu mnou projel mráz celým tělem.
Když sem se jí zeptala, jestli o tom neví něco víc, řekla mi že asi před pěti lety tady umřela nebo se předpokládá že umřela, protože přesně v tento den před pěti lety šla do lesa a už se nevrátila malá holčička. A říká se, že ten les hlídá a zahání ostaní lidi, co zacházejí příliž daleko do lesa a snaží se je varovat. Když to babička dořekla, uplně sem ztuhla, neměla jsem slov. Druhý den sem donutila rodinu tam jít a ukázat jim ten hrob. Co mě ale jěšte víc vyděsilo bylo to, že tam žádný hrob nebyl.
Vlnařová
Bluďiště nočních můr
Bylo již 31. října a to znamená jediné je čas Dušiček/Halloweenu. Já a moje rodina se vždy zachumláme do dek a pouštíme si hororové filmy se spousty mísami popcorni. Ale letos tomu bude jinak, protože už mi je 15 a tak jsem se rozhodla s kamarádkami navštívit hororové bludiště které u nás letos pořádají.
S kamarádkami jsem se měla setkat před bludištěm, ale ony zatím nikde. Nakonec mi volala jedna z nich, že jedna holka ze školy pořádá večírek a ať příjdu. Jenže to už jsem byla naštvaná a nika se mi nechtělo ani domů ani nikam jinam a tak jsem se plná zlosti vydala do bludiště na blastní pěst.
Po pár minutách jsem poznala, že jsem se ztratila nikde nikdo a já na rozcestí, u kterého jsem už byla nejméně pětkrát. Šla jsem dál a najednou zaslechnu ,,KRÁÁ,” a najednou mi přeletí přes cestu krkavec, který mě vyleká natolik, že začnu utíkat a srdce mi buší jako o život. Při mém zběsilém útěku před černým opeřencem omylem zakopnu a vyletím z bludiště, ale než se začnu radovat, že jsem venku, zjistím, že jsem na opačné straně v našem lese. Vydala jsem se tedy domů po levé straně, protože na pravé I přede mnou byl les a upřímně se mi nechtělo jít v noci lesem. Po prvních deseti metrech se však ozval strašlivý skřek a následně se u mně oběvil zelený skřet, který nade mnou mávl rukou a já v následují chvíli usnula.
Probudila jsem se v staré zplesnivělé chajdě, která vypadala na spadnutí, když jsem si prohlížela prostory chatky uviděla jsem lidskou hlavu naloženou v nažloutlé tekutině a jen tak tak potlačila pocit hodit šavli. Když v tu se ozvalo ode dveří ,,Tu tvou si také nechám, když mám hlad sním vždy jen tělo.” Zděšeně na něj hledím a nevím co říct.,,K-do-oo j-js-ii,” optám se jej s rozklepaným hlasem. ,,Bodgge jméno mé a tvé již znám jsi má večeře, ale k tomu se za chvíli dostanem. Jsem napůl skřet a napůl netopýr.” Zmocnil se mě svíravý pocit já ještě nechtěla umřít. Toto se mi honilo hlavou když mi zmíněný Bodgge ukazoval svá blanitá křídla, ale když to udělal praštil jimy do nosného sloupu, který v té chvíli skoro spadnul a mě se v té chvíli oběvil v hlavě geniální nápad. Sebrala jsem všechnu svojí zbylou odvahu, co ve mě zůstala, postavila se a řekla jsem mu,,Tak mě poslouchej já dnes ani zítr neholdám umírat takže ti povím jednu radu chraň si havu,” dříve než to stačil zpracovat jsem vzala prkno vedle mojí postele a pořádně jím praštla do sloupu. V tu chvíli se nan něj sesypala střecha a já věděla, že musím OKAMŽITĚ pryč. Rozběhla jsem se, co mi nohy stačili a jen o vlásek jsem vyběhla ven.
Potřebovala jsem se dostat z lesa, protože mě již doufám, že už mrtvý Bodgge vzal do staré myslivny v lesích, naštěstí jsem věděla kudy odtud, ale bohužel k nám vedla jen strašidelná tmavá lesní cesta. Mé kroky byly slyšet cestou plnou klacků, které svým tvarem připomínaly kosti až mi z toho naskakovala husí kůže. Zoufale jsem doufala, že už budu brzy na konci když v tom okamžiku jsem zaslechla sýpavý hlas Bodggeho,,už si pro tebe jdu ty malá krysko,” měl křídla skrz na skrz protžená kusy dřeva a celý poškrábaný od suti co na něj napadala. ,, Ne to nemůže být pravda vždyť tě to celého zasypalo není možné jak by jsi se dostal ven,” začala jsem utíkat I on a nebylo
jediné chvíle kdybych se ohlédla nazpě, ale Bodgge byl rychlejší a srazil mě k zemi stál nademnou a jeho hnusné plesnivé a velmi ostré zuby se nade mně nahnuly A.
,,ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ” ječela jsem jak smyslů zbavená když v tom ke mně doběhne máma a začne mě uklidňovat. ,,ŠŠŠŠŠŠ.. Byl to jen sen hočičko neboj slibuju, že příště vyberu film já,” máma odešla a mně došlo, že to byl jen můj sen respektive ‘NOČNÍ MŮRA’ a vše co se stalo vlastně nebylo skutečné byl to pouze výplod mé fantazie o hororu co jsem dnes viděla.
Tak a od té doby se už o Dušičkách/Halloweenu projistotu vyhýbám bludištím a buď si doma čtu nebo se koukám na normální filmy a ne horory, na které můj otec trpí. Zkrátka já si Dušičky/Halloween užívám normálně a ne abych se druhý den probudila rosklepaná jako osika. Zjistila jsem totiž, že je pro mě více příjemné nebýt vyděšená o tomto svátku hrůzy.
Konec
Kostlivá
MLŽNÝ BABIČÁK
„Bylo 11.11, pro někoho hezké datum, ale mě to datum vždy přišlo strašidelné… Jako každý sudý den jsme měli klubovou schůzku.
Náš klub se jmenuje …Strážci. „Ale strážci čeho?“ ptáte se, to je tajné.
Adam, Nela, Kuba a já jsme členové klubu. Brzy ráno jsme měli schůzku, abychom probrali zbytek plánu o naší dnešní výpravě.
Adam byl jednou v lese, neřekl proč, prý šel po tmavé lesní pěšině a najednou zíral na velkou polorozpadlou chatu. A dnes se jí chystáme prozkoumat.
„ Máte všichni všechno připravené?“ otázal jsem se strážců. „Ano“ zaznělo ze všech úst. Ještě jsem si na něco vzpomněl. „Nelo, máš to páčidlo?“ „Samozřejmě“ odpověděla mi Nela.
„ Tak na co čekáme, jdeme!“ zaveleli Kuba i Adam naráz.
Dlouho jsme šli tmavou lesní pěšinou, která ležela pod mlžným oparem, který se táhl všude kolem ní. Po necelé hodině jsme zahlédli mezi stromy starou a zchátralou chatu.
Už na první pohled vypadala opuštěně a strašidelně. Bylo tu nezvyklé ticho, nebylo zde slyšet ani živáčka. Všech se nás zmocnil svíravý pocit. „Tak jsme tady.“ přerušil ticho Kuba. Stáli jsme u dveří, které vedly do chaty.
„ Vyndejte baterky, nože …. kdo ví, co v této chatě žije, pokud vůbec něco…“ nechal nevyslovenou otázku ve vzduchu Adam. Nachystali jsme se a pomalu jsme se plížili ke dveřím ani nedutaje.
Dveře byly zaseknuté, a tak jsem požádal Nelu, aby je vypáčila.
Nela zabrala a dveře se s rachotem zřítily na zem, naštěstí to Nela čekala a rychle uskočila na stranu. Všem se nám rozbušilo srdce. Když dveře spadli na zem, připadalo nám to, jakoby to byla rána, kterou museli slyšet i lidé z vesnice vzdálené 5 kilometru.
Se zatajeným dechem jsme se zadívali do černého otvoru, kde dřív stáli dveře. Z otvoru se pomalu začala valit mlha. Každý slyšel tlukot svého srdce. Nic se však nestalo.
„RÁÁÁÁ!“ ozval se skřek a z otvoru se vyřítil krkavec. Všichni jsme se strašně lekli. Nela málem omdlela a Kuba skočil na zem.
A já a Adam jsme vytasili nože a ztuhli jsem na místě. Krve by se v nás nedořezal. „To je potvora.“ vykoktal ze sebe Adam. „Hrozně jsem se lekl, málem jsem si nadělal do kalhot!“ „To asi my všichni“ odpověděla Nela stejným způsobem.
Nikomu se do chaty nechtělo, a tak jsem jako velitel vystoupil z davu a plížil jsem se ke dveřím. Nakoukl jsem dovnitř. Když si moje oči přivykli šeru, které bylo v chtě, zjevila se přede mnou velká silueta dřívějšího obývacího pokoje.
„ Zatím nic zvláštního nevidím!“ oznámil jsem Strážcům. Rozsvítili jsme baterky. Jakmile jsme stáli v chatě naskákala nám husí kůže. Byl tu chlad, ale bylo tu ještě něco …něco z dávné minulosti, co, to nikdo zatím nevěděl… V přízemním patře jsme našli jen zbytky poliček a různých kusů nábytku.
Všechno zde bylo ztrouchnivělé a mech byl všude, kde jste se podívali. Schody do horního patra byly spadlé, takže jsme se nemohli dostat nahoru. Zbyly tu poslední dveře.
Všichni jsme v duchu věděli, kam ty dveře vedou. Kuba ke dveřím přišel a dal k nim ucho. Už se chtěl narovnat, když v tom uslyšel škrábaní, nějakého ostrého předmětu do dřeva a tichý, ale strašlivý ryk, z kterého vám tuhne krev v žilách. S hrůzou Kuba odskočil od dveří.
„ Lidi, tam nejdu. Bude to znít divně, ale věřte mi. Slyšel jsem škrábání a výkřik děsu a utrpení, vy jste nic neslyšeli?“ napjatě řekl Kuba. „Ne, myslím.“ odpověděl zbytek Strážců. „Tam nejdu, počkám na vás tady!“ oznámil jim Kuba pevně. „Dobrá tedy. Za chvíli jsme zpátky.“ odpověděl jsem mu a zkusil jsem otevřít dveře. Ty se bez sebemenšího problému otevřely.
Vyvalil se na nás velmi zatuchlý a plesnivý vzduch. Uviděli jsme pouze pár schodů, zbytek pohlcovala tma plná nezodpovězených otázek. Ty schody vedly… do sklepa. Krůček po krůčku jsme šli dolů a svítili si na cestu. Každé prkno zaskřípělo. Zase jsme slyšeli tlukot svého srdce.
Já a Nela, jsme se vypravili do levé části sklepa a Adam se sám vydal do té pravé. Po chviličce
zkoumání ucítil Adam něčí přítomnost a rychle se začal otáčet. V tom posvítil na shrbenou postavu. Viděl jenom záda, ale poznal že tu osobu zná…
V ten moment zapomněl na všechny okolnosti.
„Ahoj babí.“ pozdravil ji. Nic se neozvalo. „Babi?“ zarazil se. Pomalu k ní natahoval ruku.
Najednou se postava otočila a Adam si v tu chvíli uvědomil, že je vlastně ve sklepě opuštěné chaty v lese a že jeho babička bydlí v bytě v Praze. Tělo i šaty babičky byli normální, ale jakmile se k němu otočila obličejem, zděsil se hrůzou.
„ Ahhhhhh“ zařvala postava a začala se svými drápy, které měla místo rukou, sápat na Adama.
Ten netvor měl rozežraný obličej, který byl celý od krve a měl oči. Černé jako smrt. Tohle rozhodně nebyla Adamova babička.
„Ahhh! POMÓÓC!“ řval Adam, který úlekem upadl a pustil baterku na zem. Ta v mžiku zhasla. Bouchal pěstmi a kopal nohama kolem sebe.
Netvor chytl Adamovi ruce, drápem mu rozsekl část obličeje.
Adam cítil netvorův dech, byl chladný. Cítil další pocit, jakoby mu netvor mrazil srdce a cítil, že je s ním konec. Nela a já, jsme uslyšeli ve vedlejší místnosti křik. „Adame!“ zařval jsem a rozběhl jsem se s vytaseným nožem do místnosti, do které vešel předtím Adam, Nela mě následovala. Když jsme tam dorazili, viděli jsme všude mlhu a Adama, jak mu teče krev z obličeje a leží na zemi jako mrtvý. Rychle jsem si k němu kleknul, Nela se zatím dívala po místnosti.
Při mém doteku se Adam rázem probral. „Není ti nic?“ ptal jsem se ho zděšeně. „Ne, jenom mám škrábanec na obličeji. Oko naštěstí netvor nezasáhl.“ „Netvor?“ ptal jsem se ho a pomáhal jsem mu vstát. „Vy jste ho neviděli?“
„ Ne.“
„V této místnosti není, ale asi tu někdo byl, když máš tu ránu na obličeji.“ vložila se do rozhovoru Nela.
Adam začal panikařit. „Jasně že jsem si to nevymyslel. Straší tu …. netvor. Když není tady, tak kde?“ než to Adam dořekl, uslyšeli bouchnutí dveří a Kubův hlasitý řev, jako kdyby ho někdo bodal noži. „Rychle ven, za Kubou!!“ vykřikla Nela a rozběhli jsme se ke schodům.
Dveře byli zamčené… Rozběhl jsem se a vyrazil jsem dveře ramenem. Mlha nás obklíčila A před námi byla … rozsápaná noha a lidská hlava, všude byla krev a pár kostí. Hrozně to tu smrdělo.
„ Kkkubo! Sssi tu “ koktavě a vzlykavě jsme volali.
Báli jsme se, protože tu někde ten netvor musel být.
Ticho.
Po chvíli volání jsme vyběhli ven. Měli jsme hrozný strach. Kuba tu nebyl, ani vevnitř, ani venku. Nevíme, co se u té chaty stalo. Rychle a zoufale jsme utíkali. Kolem byla všude mlha.
Od té doby, jsme o Kubovi, ani o té chatě, nemluvili.
Jednoho dne, myslím, že to bylo 30.10 2012, jsme se rozhodli jít zpátky k té chatě. Ta chata zmizela. Jediné, co z chaty zbylo, byl velký oblak mlhy…
Této příšeře jsme dali přiléhavé jméno ….Říkáme jí … Mlžný Babičák …
napsal Marek Vokáč
Noční můra
Jak procházím jednotlivými uličkami mezi hroby, nemohu se zbavit pocitu, že mě někdo sleduje. Pokaždé když se ale otočím a namířím kužel světla za sebe, nikdo tam není. Trochu zrychlím, cítím, jak začínám mít promočené boty, srdce mi tluče a ruce mě zebou – možná jsem si měl vzít rukavice.
Z toho zvuku mi naskočí husí kůže a poleje mě studený pot. Uf, byla to jenom sova, uvědomím si a rozhodnu se pokračovat dál. Hřbitov se ve dne nezdá jako strašidelné místo, ale v nocí působí svíravým a chladným dojmem. Stromy vrhají zlověstné stíny a náhrobky se krčí v úzkých uličkách. Na prázdno polknu, protože cítím jak mě opouští odvaha, přesto se ale nechci vzdát tak snadno. Tak dlouho jsem se na tuto noc připravoval. Bylo to od chvíle, kdy jsem se s kamarády ze třídy vsadil, že na hřbitově vydržím celou noc – nikdo mi nevěřil, myslí si, že jsem srab.
Konečně dorazím k náhrobku pod velkým dubem ve středu hřbitova. Říká se, že to byl nejstarší hrob v celé vesnici. Byl tak starý, že jméno už dávno nešlo přečíst a uprostřed ho rozdělila na dva kusy velká prasklina. Nakonec se rozhodnu, že tady přečkám dnešní noc. Z jednoho z hrobů si vypůjčím svíčku a pohodlně se usadím do kořenů stromů. Strach mě opouští a víčka mi pomalu začínají těžknout, dech se prohlubuje.
Probere mě zvuk zapraskání. Zprvu mu nevěnuji pozornost, ale pak to slyším znovu, o něco hlasitěji. Mám pocit, že je to blízko. Nejadnou se kdesi nademnou ozve dešbudící skřek krkavce. V tu chvíli jsem na nohou a snažím se vypátrat zdroj zvuku. Zoufale se točím dokola a baterkou svítím kolem sebe – nikde nic. A pak to ucítím, žaludek se mi sevře. Podívám se dolů na svoje nohy a kolem kotníku mám omotané dlouhé, bledé prsty. V tu chvíli pochopím, odkud zapraskání pocházelo, a že skřek možná nebyl z hrdla krkavce.
Nejdříve mě nohy neposlouchají, ale nakonec je přesvědčím k útěku. Běžím a ani nevím kam. Mám pocit, že ty stejném náhrobky míjím už po několikáté. Plíce mi hoří a mě zaplavuje pocit beznaděje. Zastavuji se a zoufale se rozhlížím, neslyším nic než svůj vlastní dech a tlukot srdce.Nevím kde jsem, ale musím být daleko od hlavní brány. V tu chvíli se vzpomenu, že se existuje ještě jeden východ směrem k lesu. Domů pak můžu dojít po tmavé lesní pěšině.
Znovu se dám kroku a doufám, že brzy dojdu k cíli. Nechci se otáčet, přeji si, aby zvuk kroků, který slyším patřil jen mě. Kéž bych sem nikdy nešel a raději zůstal doma. Svíčky, které mi ještě před chvílí svítily na cestu se teď proměnily ve žluté páry očí, které sledují každý můj pohyb. Modlím se, aby mě neprozradily tomu, kdo je v mých patách.
A pak to uvidím. Malý zděný domek s křížkem nade dveřmi. Tohle by mohla být ideální skrýš. Dveře nejsou zamčené a tak vstupuji dovnitř. S hlasitým zavrzáním je za sebou zavírám. Smrdí to tu zatuchlinou a hnijícími ostatky, na zemi se válí něco co vypadá jako lidská hlava. Nemám ale na výběr, a tak se tu rozhodnu zůstat. Přikládám oko ke klíčové dírce, abych zjistil, zda se venku něco hýbe. V tu chvíli ucítím něčí dech na zátylku, paže mi pevně sevřou studené mrtvolné ruce. Nemám šanci se dostat pryč, a tak se už ani nebráním, nechávám umrlce se mnou třást. Pevně tisknu víčka k sobě a připravuju se na nejhorší.
Třes nepřestává, a tak oči znova otevřu. Spadne mi kámen ze srdce, když uvidím, že se nade mnou sklání otec. “Vstávej, měli jsme o tobe s maminkou strach”, pronese s úlevou v hlase,
“všude jsme tě hledali celou noc”. Zvedám se, rozhlížím se okolo. Svíčky už dávno pohasly a tma se začala pomalu zvedat, po umrlci ani stopy a mě pomalu dochází, že to vše byl jen špatný sen.
Ruku v ruce se s tátou vydávám směrem k bráně. Ráno to je sice chladné, ale mě hřeje pocit, se kterým budu spolužákům vyprávět, jak jsem na hřbitově vydržel celou noc úplně sám.
Hříbek
